Recenzia: Aj láska môže zabíjať (Tomáš Beník)

Recenziu napísala Kristýna Ljubková.

Celá řada čtenářů si knihy, které si chce přečíst, vybírá na základě žánru, v němž se obvykle pohybují. Čtenář milostných románů zcela jistě nezabrousí do severské krimi a milovník středověké fantasy se pravděpodobně ze dne na den nestane fanouškem vesmírné sci-fi. O to zajímavější jsou knihy, v nichž se autor snaží žánry mísit: thriller s romantikou, young adult s dystopií, cestopis s kuchařkou. Takovéto směsi nejsou ničím novým pod sluncem. Tomáš Beník ale ve své knize Aj láska môže zabíjať namixoval mimořádný koktejl: vše začíná dramatickou romancí, pak děj přechází v krvavý thriller a to vše je podbarveno poněkud drsným humorem. Může tahle kombinace fungovat? Po dočtení románu musím říct, že funguje naprosto dokonale.

Miška a Marek spolu nějaký čas chodí a před nějakou dobou se sestěhovali do jedné domácnosti. Jenže jim to v poslední době začíná poněkud skřípat. Jako by už mezi nimi nebyla ta jiskra, kterou cítili před šesti měsíci, když spolu začínali randit. Marek tráví čas sledováním fotbalových zápasů nebo hraje hry na konzoli a Miška chodí na kafe s kamarádkami. Prostě už to není ono. Ale i tak Miška samu sebe jednoho dne překvapí, když Markovi oznámí, že se s ním chce rozejít. Hned po odchodu z bytu má ale chuť se k Markovi vrátit a usmířit se s ním. Hrdost jí to ale nedovolí… Po pár dnech si dojde k Markovi pro své věci a přemýšlí, jak to zaonačit, aby spolu zase chodili. A tak Marka zničehonic pozve na místní diskotéku. Právě tahle diskotéka se stane rozbuškou celého Beníkova románu, protože to, co se stane v klubu, uvrhne ústřední dvojici do koloběhu zběsilých útěků, úprků, plánování a bezstarostného vraždění. Stanou se z Mišky a Marka novodobí Bonnie a Clyde? Nebo jsou to jen sprostí vrahové?

Právě oběti, které si vybírají, vzbuzují prvky tragikomiky. Ať už jde o samotný výběr lidí, které vrazi znají, anebo o hru náhody, kdy se při následném vyšetřování ukáže, kdo oběti byly a jakou roli hráli v tamějším prostředí. Stejně cynicky vyznívají jak proslovy vrahů, kteří se vražděním baví a snaží si tak zpestřit svůj vztah, tak rozhovory vyšetřovatelů, kteří po těch dvou pátrají. Například sázky o to, zda se jistý kolega při pohledu na mrtvolu pozvrací na místě činu, či zda to stihne alespoň na balkon. Nebo fakt, že hlavní vyšetřovatelé – duo Bystrianský a Jemnický – mají v kanceláři místo pohovky postel.

Možná to vypadá, jako bych vám vyzradila detaily románu, ale čtenář hned v úvodu sleduje dějovou linku Mišky a Marka, proto víme, kdo vraždí a jaké důvody za tou kterou vraždou stojí. Kromě linky obou vrahů sledujeme i dějovou linku vyšetřovatelského týmu. A tady se to celé malinko zamotává – postavy se občas ve vypravování střídají po odstavcích a ne vždy je zcela jasné, kdo právě vypráví. Za velmi matoucí považuji i střídání ich-formy (postavy) a er-formy (vševědoucí vypravěč). Právě díky vševědoucímu vypravěči jsem získala dojem, že román není psán jako seriózní detektivka. Jako by ho autor sám před sebou (a před čtenáři) chtěl malinko shodit. Což se mi ale – poněkud zvráceně, přiznávám – líbilo, protože s cynickými detektivkami se zase tak často nesetkávám.

Knize se rozhodně nedá upřít čtivost, děj má spád, neustále se tu něco děje, obětí vražd přibývá geometrickou řadou a vy jen sedíte ve škodovce, kterou řídí Marek a Miška, a zkoušíte uhodnout jejich další kroky. Klidně to ale vzdejte, protože Tomáš Beník vás stejně dostane a až do poslední věty zůstane několik kroků před vámi. Kéž by bylo víc takových autorů.

Ďakujeme vydavateľstvu Elist za poskytnutie e-knihy.